- 
-
KATEŘINA JÁROVÁ BRYCHTOVÁ je dlhoročná majiteľka rodézskych ridgebackov, ktoré sa môžu pochváliť tak výstavnými úspechmi, ako aj úspechmi v oblasti športovej kynológie. Všetky Kateřinine psy majú absolvovaných nielen mnoho výstav, ale aj rôzne druhy výcviku, pracovných súťaží a skúšok. REBEL je jediným RR v Českej republike a na Slovensku, ktorý úspešne absolvoval stopárske skúšky FH2 a predovšetkým IPO-FH s výbornými výsledkami. V celej Európe má tieto skúšky urobené len niekoľko málo RR. V rozhovore sa dočítate, ako sa žije s pracovne vedenými psami a čo všetko to prináša.
Katkine psy a ich uspechy:
CH CZ, SK, A, PL, HU, GrandCH CZ, HU, Klubový šampion ČKRR a KCHRR, Klubový vítěz ČKRR 2008, Národní vítěz, Vítěz Prahy 2008. Veterán šampion, Junioršampion ČR, SORBONNE
ICH. CH CZ, SK, PL, HU, Grand Ch CZ, Club Ch KCHRR, Národní vítěz, Pracovní pes KCHRR 2009-2014 SHELRIDGE AUSSIE REBEL
CZ, SK, PL, Grand Ch CZ, Klubový vítěz 2015 ČKRR, Klubový Ch ČKRR a KCHRR, Best Dog ČKRR 2015. Národní vítěz, ARTABAN CIEPLY DOM
Tak jako asi většinu majitelů mne RR zaujal svým exteriérem. V době, kdy jsem se o toto plemeno začala zajímat, bylo v ČR jen zlomek chovatelských stanic v porovnání s dneškem a já si musela na svého prvního vytouženého RR ještě několik let počkat. Rozhodně jsme od začátku věděli, že chceme se svým RR navštěvovat nějaký cvičák, ale spíše kvůli dobré ovladatelnosti než že bychom od počátku počítali s tím, že se budeme věnovat výcviku tak, jako dnes.
Na všech cvičácích, na které jsem kdy zavítala, jsem slyšela stále stejné negativní poznámky o RR, že nelze vycvičit, že už tam měli několik RR a že to bylo fiasko, že jsou hloupí, necvičitelní a podobně. Stejně tak, kdykoliv jsem přijela skládat zkoušky či závodit. Většinou jsme slýchávali posměšky typu „co tu chcete s RR dělat“ a podobně.. Jistě, že lze určitě u RR najít jedince, se kterými je při výcviku potíž, ale to jde napříč každým plemenem, rozhodně to nelze říct o RR zjednodušeně jakožto o plemenu. Je opravdu těžké najít cvičák či instruktora, který se vámi chce vůbec zabývat s vidinou nějakého vyššího výcviku a nehází hned flintu do žita. Já sama jsem velmi dlouhou dobu hledala někoho, kdo by se nám chtěl věnovat a nezavrhnul nás hned na začátku jen kvůli tomu, že chci cvičit RR. Nakonec jsem takového člověka našla, ale byla to opravdu trnitá cesta a spíš souhra náhod a věřím, že právě toto dokáže spousty lidí odradit nebo že se jim prostě nepodaří někoho takového nalézt.
Nemyslím si, že by se RR nedal cvičit nebo že by byl těžko zvladatelný. Jistě RR má určitá specifika, pro která nebude v poslušnosti nikdy tak rychlý jako malinois nebo ochotný jako ovčák, ale i jeho poslušnost v obedience či sportovní kynologii může být na pěkné úrovni. Navíc například v pachových pracích se pracovním plemenům dokáže v pohodě vyrovnat.
Ano, Sorbonne reagoval „na myšlenku“, byl od štěněte neuvěřitelně snadno cvičitelný, lehce ovladatelný. I proto mě dnes strašně mrzí, že jsem s výcvikem tak, jak ho dělám v dnešní době, nezačala už s ním. U něho jsme v podstatě neměli žádné zkouškové či závodní ambice, docházeli jsme na cvičák jen tak pro zábavu a nebyli jsme do výcviku tak ponoření, jako dnes. I je to tím, že jsme v té době ještě neznali lidi, kteří mi s Rebelem posléze velmi pomohli a představili nám sportovní svět. Je to obrovská škoda, on by byl opravdu skvělý pes. Kéž bych takovou povahu, jakou má on, znovu našla u nějakého svého budoucího štěněte.
Nicméně musím říct, že všechny tři své psy mám takto zvládnuté ☺ Od háravé feny odvolám každého z nich, stejně tak jako od divoké zvěře. Mí psi nehoní, prostě protože si to nepřeji. Mám je příliš ráda na to, abych je nechala i jen pár minut bez dohledu. Máme tu spoustu myslivců, co si rádi střelí, auta, vlaky.. Znám spousty smutných příběhů ze svého okolí a proto učím své psy zvěř nepronásledovat. Mockrát jsem diskutovala s lidmi, kteří mi oponují, že nechávají psa , aby se proběhl za zvěří, aby měl radost. Je to jejich volba, pak musí být připraveni i na nejhorší, já to takto necítím, raději si psa zaměstnám jinak.
Každý z mých psů je povahově trochu jiný, každý z nich se musel vychovávat a cvičit trochu jinak, ale u všech je výsledek v podstatě stejný. V běžném životě je učíme, že si mají hlídat oni nás, nikoliv my je, takže se drží stále v naší blízkosti, nikam neodbíhají a máme je stále pod kontrolou. Vodítko při vycházkách nepoužíváme, nepotřebujeme ho. U nejmladšího Arta ho nepotřebuji například ani na výstavišti, nehne se ode mne. Sorbonne byl od malička velmi disciplinovaný, jemu stačilo říct věc jednou. Rebel to je takový veselý, volnomyšlenkářský dobrák, kterého máloco rozhodí. A taky klaun, co občas vymýšlí, jak být chytřejší než my. A Artaban je na jednu stranu milý, poslušný a na mě velmi závislý pes a na druhou stranu temperament, stále ještě se ho učím číst ☺
Ve výcviku je mnoho metod, které lze vyzkoušet. U Sorbonna jsem používala míček a pamlsky, u Rebela v podstatě totéž, u Arta jsem „objevila“ klikr a musím říct, že je to naprosto skvělá pomůcka, která mi mnohokrát velmi pomohla. Ale rozhodně nejlepší metodou je mít se svým psem skvělý vztah, z toho se pak odvíjí naprosto vše.
Určitě vnímám jak lovecké tak obranářské vlohy, ale musím říct, že u všech svých 4 ridgebacků, které jsem zatím měla, byly u každého rozdílné. Každopádně jak loveckých, příp. kořistnických a obranářských vloh lze dobře využít i ve sportovním výcviku. Je dobré je využít a od štěněte rozvíjet tím směrem, kterým chci v budoucnu výcvik vést.
Stopařina je opravdu nádherná disciplína, která v podstatě těží z vrozených vloh psa a prohlubuje je. Laikovi často tato disciplína připadá velice jednoduchá, většinou pouze do doby, než si ji sám vyzkouší ☺ Velice často mi lidé volají nebo píší, že by chtěli také se svým RR začít stopovat, protože on má přeci přirozený talent, protože na procházkách stále čmuchá a utíká jim po stopách.. Ne, opravdu podle toho se nedá poznat talentovaný stopař ☺ Trénink stop je velmi zdlouhavá a náročná práce především kvůli tomu, že se musí postupovat po malým krůčcích a hlavně pro psa je to velice psychicky namáhavá záležitost, více jak jakýkoliv jiný trénink. Dobrým a především spolehlivým stopařem se pes stává až po cca 5-6 letech opravdu náročného tréninku. Stopy trénuji 3x týdně v jakémkoliv počasí a terénu. Každý trénink je jiný, musí se měnit délky a stáří stop, různé terény, místa, počty lomů, předmětů.. Nesmí nastat stereotyp. Pes musí být ve výsledku připraven na cokoliv. Často se mi stává, že k nám při stopování přiběhne cizí pes nebo přeběhne stádo srn, i na to musí být pes zvyklý. Předloni nám na závodech přímo na stopě vyběhl králík cca 10 kroků před čumákem Rebela.. vůbec ho to nerozhodilo, stopu dokončil a celý závod vyhrál ☺ Diváci ho odměnili velkým potleskem a uznáním.
Sportovní stopa je oproti lovecké stopě hodně o poslušnosti, je to absolutně jiná práce než v lovečině. Sportovní stopu musí pes sledovat na centimetr přesně, musí jít jen a pouze s velmi nízkým nosem, který kopíruje terén, musí jít od začátku do konce stále stejným tempem a stylem, nesmí ověřovat, každá i několikacentimetrová nepřesnost znamená výraznou srážku bodů. Pes musí na stopě nalézt předměty kladeče, které musí předpisově označit, opět velice precizně podle požadavků zkušebního řádu, jinak nemá nárok na dobré hodnocení. Ale je to nádherná práce, která je o spolupráci dvojice psovod-pes, kdy jeden druhému musí bezmezně věřit a mít spolu krásný vztah, jinak to prostě nefunguje.
Před mnoha lety, kdy ještě lovecký výcvik nebyl zastřešovaný žádným klubem, jsem se Sorbonnem chtěla složit barvářské zkoušky na vlastní triko a nějakou dobu jsem trénovala s různými myslivci v našem okolí. Tehdy jsem byla svědkem opravdu prazvláštních a klidně řeknu brutálních výcvikových metod, které oni myslivci praktikovali na svých psech a jen mě to utvrdilo v tom, že prostě něčeho takového nechci být součástí. Vlastně celá filozofie myslivosti mi není vlastní. Naštěstí jsem objevila jiné aktivity se svými psy, které mě naplňují.
Sorbonne má bohužel složené jen dvě zkoušky a to zkoušku mezinárodního řádu BH a národního řádu ZOP. Jak už jsem řekla, je to velká škoda, protože dnes vidím, že by měl na mnohem víc.
S Artabanem se chystám jeho první zkoušky a závody skládat tento rok. Tak nám držte palce ☺
No a Rebel má v podstatě složené veškeré možné zkoušky týkající se sportovních poslušnosti a stop, včetně těch nejvyšších. Má složeno celkem 13 zkoušek, z toho 3x vrcholovou stopařskou zkoušku FH2. Každá zkouška pro mne něco znamená, každá nás posunula dál. Nejvíce si samozřejmě cením zkoušky IPO-FH, kdy ve sportovní stopařině je to vrchol všeho. Je to dvoudenní velice náročná zkouška, kterou složí ročně jen několik málo psů. Rebel tuto zkoušku složit na cizím terénu, na neznámé kladeče a neznámé rozhodčí, což je v dnešní době docela unikum. Podle této zkoušky se pořádají Výběrové soutěže pro Mistrovství republiky a samotné Mistrovství republiky stopařů ČR. V Evropě jí má složenou z RR jen několik málo psů z Německa či Švýcarska a Rebel.
Na druhou stranu já stále tvrdím, že složit zkoušku se dá různými způsoby, ale skutečnou prověrkou schopností psa jsou závody. Znám spousty psů, co mají složené nejvyšší speciálky ale na závody pro jistotu raději nikdy nevyjeli a dobře vědí proč.. ☺ Proto jsem nejvíce pyšná na vítězství a umístění Rebela v nejrůznějších závodech, které jsme spolu absolvovali. Rebel se zúčastnil celkem 13ti závodů ve 4 sezonách, z toho byl 3x první, 4x druhý a 2x třetí. Dále se každoročně kvalifikuje a účastní Výběrových soutěží pro MR stopařů ČR. To jsou výsledky, na které jsem opravdu pyšná.
A ještě bych ráda zmínila, že Rebel byl v r. 2013 ohodnocen jako první a jediný RR v historii Čestným uznáním klubu KCHRR za vzornou reprezentaci plemene RR na poli pracovním. Moc ráda vidím, že klub vnímá činnosti a úsilí svých členů a dokáže je ocenit!
Podceňovali a podceňují stále. Na tom se bohužel nemá co změnit, pokud nás takových nebude více a pokud nedokážeme, že se oni mýlí. Ten názor o RR je v kynologické veřejnosti velmi vžitý. Občas je to až úsměvné. Pokud se například německý ovčák nevyvíjí tím pravým směrem, který je od něho očekáván, pak se o něm řekne, že na to prostě jen „nemá povahu“, ale pokud je to ridgeback, pak se jednoduše řekne: „ no vždyť je to ridgeback“ .. myslím, že toto porovnání vysvětluje vše.
Samozřejmě, že RR je trochu jiný, nemá za sebou generace a generace pracovních psů, kteří byli skutečně k něčemu v praxi používáni a docházelo tak k přirozené selekci na práci. V podstatě každý ridgeback je nepopsaný list, pracovní linie neexistují, chová se jen na exteriér a částečně na zdraví, proto nám vždy zbývá jen doufat, že bude mít tu správnou povahu, kterou k určité činnosti, ať už k loveckému, sportovní, záchranářskému či jinému výcviku, potřebujeme ..
Popravdě vždy jsem vybírala pouze na základě rodokmenů, zdraví a exteriéru rodičů. Ono mi ani nic jiného nezbývá… U RR pracovní linie neexistují. To, že má někdo složenou například základní zkoušku poslušnosti, ve které mimojiné dle mého názoru není nic, co by každý pes neměl znát, neznamená, že je to hned pracovní ridgeback a zakladatel pracovní linie. Je jen pár psů, většinou především ve Skandinávii, kteří jsou používání skutečně v praxi například pro dohledávku zraněné vysoké zvěře, ale i ti nejsou výlučně používáni pouze pro krytí v pracovních liniích. Proto v podstatě i takový pes v případném rodokmenu nezaručuje vůbec nic.
Australský chov je proslulý tím, že se o něm říká, že dává dobré, silné, vyrovnané povahy. U Rebela to platí, je to psychicky velmi vyrovnaný pes, přesto temperamentní, veselý. I jiní australští RR, které jsem měla možnost poznat byli takoví, ale jestli je to právě vlivem způsobu života nebo třeba spíše dobré genetické základny, či prochovanosti na určité osvědčené psy, to ze své pozice nedokážu posoudit.
Rozhodně – NEVZDÁVAT TO! ☺
Vykašlat se na lidi, kteří tvrdí, že s RR to nejde. Obrnit se trpělivostí a neházet filntu do žita po prvních neúspěších.
Začít hned první dny po příchodu domů, samozřejmě formou hry. Nenásilně s láskou formovat k tomu, čemu se chceme věnovat. Fixovat štěně na sebe, naučit se těšit se na společné hry a pozdější výcvik. Prostě navázat pevný vztah. Neustále mu vymýšlet nějaké aktivity, hrát si s míčkem, hadrem, schovávat předměty či pamlsky doma i venku. Spousta majitelů prošvihne prvních pár týdnů či měsíců, kdy se štěně nejlépe formuje, nevěnují se mu dostatečně a pak se diví, že si pes hledá vlastní aktivitu a páníčka tak přestává potřebovat. Venku „ohluchne“, čuchá si, kde se mu zlíbí, utíká za psy, lidmi, za zvěří, a přijde jen, když se jemu samotnému zachce.
Rozhodně je dobré vzdělávat se – teoreticky i prakticky. Existuje spousta metod a postupů, každý pes potřebuje trochu jiný, proto je dobré mít trochu rozhled.
A určitě to nejdůležitější – najít někoho, kdo je schopný a ochotný pomoci. Někoho kdo má zkušenosti a je ochotný je předávat.
Ďakujeme Kateřine za rozhovor, želáme jej veľa ďalších úspechov a veríme, že sú aj pre ďalších inšpiráciou pre prácu so psom.
Odpovede Kateřina Járová Brychtová www.sacramosso.cz
Rozhovor viedla Andrea Černáková
03/2016
