Výcvik ridgebacka

                                                                             Výcvik RR a náš názor:

Se svými psy pracujeme především kvůli tomu, že nás to baví, protože neradi zahálíme a protože máme obrovskou radost z pokroků a úspěchů, kterých společně při práci dosahujeme. Právě ta vzájemná souhra, kontakt a samotná týmová spolupráce člověka se svým psem, je pro nás největší odměnou a potěšením. Vzájemnou spoluprácí se také prohlubuje a tříbí vzájemný vztah. Skutečnost, že je váš pes ochotný a schopný pracovat pro vás s radostí, sebezapřením a důvěrou, v jakémkoliv prostředí, počasí a čase, je důkaz o skutečném partnerství a vynikajícím vztahu mezi vámi dvěma.

Dalším důvodem ovšem také je, že bychom rádi kynologické veřejnosti ukázali, že i ridgeback může být kvalitním pracovním psem, a změnit tak dosavadní, ne příliš pozitivní názor na pracovní využitelnost našeho plemene, se kterou se dennodenně setkávám, a co mě opravdu velice mrzí. Nicméně už nyní, na počátku našeho snažení, pozvolna měníme a bouráme u některých zasloužilých sportovních kynologů zažitý názor  ;o)

Bohužel jsem se během let setkala s názorem (a to dokonce i od samotné ridgebackářské populace!), že ridgeback se v žádném případě nehodí na trénink pachových prací či poslušnosti, neboť je to lovecký pes a není v zájmu plemene trénovat s ridgebackem tyto disciplíny. Takové názory pramení pouze a jenom z absolutní neznalosti dané problematiky a bohužel nikterak nenapomáhají zvrátit obecnou reputaci, kterou jsme RR jako plemenu sami vytvořili.

Ridgeback – jakožto původně lovecké plemeno (píšu zde záměrně slovo „původně“, neboť v našich podmínkách nikdy nebyl, není a troufám si tvrdit, že ani nebude masově aktivně využíván v myslivosti) – má vynikající čich. Sledovat stopy je pro každého psa doslova životně důležitá činnost a i když je pes už po mnoho generací domestikován, sledování stopy a lovecký pud je v každém jedinci silně uchován. Tudíž jde o přirozenou schopnost, tj. sledování stopy, kterou lze rozvíjet, a tím například mimojiné přispět ke smysluplnému využití volného času.
Tedy nácvik pachových prací je pro ridgebacka z nejpřirozenějších činností, které se může věnovat a díky svému kvalitnímu nosu a při dobrém vedení, může dosahovat skvělých výsledků. Stopování není nic jiného než prohlubování loveckých vloh, které by měly být loveckému plemenu a tudíž i rhodéskému ridgebacku vrozené a vlastní! I proto se v dnešní době ukazuje, že právě lovecká plemena mohou a jsou schopna konkurovat v pachových pracích služebních plemenům a také policejní složky začaly v posledních letech lovecká plemena kvůli jejich přirozenému nadání ve větší míře využívat a zařazovat mezi služební psy.

A poslušnost? – za prvé i lovecký pes musí být poslušný a ovladatelný na první povel svého vůdce, neboť v opačném případě by práce se psem v zazvěřeném revíru postrádala jakýkoliv smysl. Mnohdy jde pouze o posunek či písknutí, bez dalšího verbálního povelu. Tedy i poslušnost je přirozenou součástí každého dobrého loveckého psa jakéhokoliv loveckého plemene, kam řadíme i rhodéského ridgebacka!

A za druhé jsem zastáncem názoru, že každý pes (a to jakéhokoliv plemene) by měl mít osvojené alespoň základy poslušnosti a měl by být plně ovladatelný a pod vlivem svého majitele, v jakémkoliv prostředí
a za každé situace. Praxe je však ve většině případů bohužel diametrálně odlišná.

Prvním nezbytným předpokladem k tomu, aby pes dělal svému majiteli radost, a nepřipravoval mu horké chvilky, je nutnost mít u svého čtyřnohého miláčka právě zvládnutou základní poslušnost.
Navíc – ridgeback – nejen ve své domovině, byl využíván i jako pes strážní, či hlídací a v některých zemích i pro účely služební, proto by takovému psu neměl být výcvik poslušnosti či stop cizí.

Ze zmíněného tedy vyplývá, že vlohy pro prohlubování poslušnosti či stopařské nadání by měl mít i každý pes loveckého plemene (i ridgeback) a záleží už jen na majiteli, jakým směrem se ve výcviku se svým psem vydá, jakého cíle chtějí dosáhnout a na jakou úroveň se chtějí dostat.

Dle mého názoru je pro psa (ať už loveckého či jiného plemene) lepší jakákoliv činnost se svým pánem, která je oba baví, než žádná !
Proto doopravdy nechápu skepsi některých lidí, kteří nesmyslně kritizují výcvik poslušnosti či stop u RR, a intenzivně haní cizí práci, přestože se svým „loveckým“ psem sami nedělají NIC, natož lovecký výcvik, kterým se tolik ohánějí..

Přitom zmiňovaným kritikům už nijak nepřekáží fakt, že v současné době se většinová populace ridgebacků nevěnuje žádné jiné aktivitě, než pouze pravidelné účasti na výstavách, ačkoliv tato činnost má, do jimi tolik proklamovaného loveckého výcviku, na míle daleko…
To je zajímavá krátkozrakost.. :)

Mimo jiné, pokud v chovu neexistuje v podstatě žádná jiná selekce než selekce na exteriér a částečně na zdraví, nesledují se povahy a přitom se v populaci objevují veliké rozdíly v charakterech psů (agresivita, bázlivost, slabá nervová soustava, labilita) by měla být spíše každá snaha o práci s RR pokládána za pozitivum, neboť alespoň u některých jedinců, především s vyššími typy zkoušek, prověřuje jejich povahu, nervy a schopnost pracovního využití a tyto informace lze v dalším chovu využít.
Opravdu za vrchol použitelnosti, dříve v praxi skutečně využívaného pracovního plemene, pokládáme dnes oběhnutí několika koleček ve výstavním ringu ??

Jsem přesvědčená, že kdyby bylo pracovních ridgebacků více, rozhodně by to plemeni prospělo…

Na druhou stranu – další kapitolou jsou majitelé, kteří sice složili lovecké resp. barvářské zkoušky, nikoliv však z důvodu, že by chtěli uplatnit svého ridgebacka v lese v myslivecké praxi, ale pouze a jenom z důvodu, že tato zkouška opravňuje psa na národních a klubových výstavách vstoupit do třídy pracovní, kde je oproti jiným třídám mnohem menší konkurence. Pak bych ovšem opět ráda zmínila, že ani toto snad nelze s vážnou tváří považovat za skutečnou práci se psem..
Pakliže trénuji pár měsíců, resp. někteří i pouhých pár týdnů na zkoušku, s jediným cílem – prolézt za každou cenu, mnohdy s odřenýma ušima, a po složení této zkoušky už nikdy více se psem do lesa za účelem loveckého upotřebení nevejít, pak je na tom celém něco špatně.. Položme si otázku: 1) Kolik těchto psů je opravdu aktivně využíváno při práci v lese? 2) Jakou má tedy vypovídající hodnotu tato jednoúčelově složená zkouška??..

……………..

Osobně cvičíme poslušnost nejenom z důvodů výše uvedených, protože bych nesnesla pocit, že mám psa neovladatelného či který mě jednoduše ignoruje, ale především propracováváme poslušnost i z důvodu, že je praxí prokázáno, že zvyšováním poslušnosti dochází ke zkvalitňování a zlepšování výsledků stopování u psa, což je pro mé plány do budoucna velice důležité.

Se svými psy trénujeme několikrát do týdne. Tréninky většinou rozdělujeme do jednotlivých dní podle disciplín a výcvik dávkujeme podle jejich výkonů a projevu. Pravidelné tréninky jsou důležité v případě, že si stanovíme konkrétní cíle (zkoušky, závody) a konkrétní časová období (měsíc, rok), ve kterých těchto cílů chceme dosáhnout. Přitom je ale velice důležité najít optimální poměr mezi výcviky tak, aby bylo dosahováno výsledků a zlepšování, ale zároveň abychom psa „nepřetáhli“ a nevzali mu veškerou chuť a zájem o práci. Někdy je to neobyčejně náročná věc, která sama o sobě výrazně ovlivňuje výkon psa. Důležitá je dokonalá znalost povahové individuality psa a umění číst v jeho chování, výkonech a reakcích.
Vždycky je to tak trochu psychologie.
U nás se ukázalo jako optimální trénovat s Rebelem 2-3x týdně pachové práce a 1-3x týdně zařadit důkladnější trénink poslušnosti. S Artabanem trénujeme stopu většinou 3-4x do týdne (je mladý, oproti Rebelovi má kratší a mladší stopy, proto je tréninků více) a každý den alespoň deset patnáct minut věnujeme poslušnosti. Pokud je čas, procvičujeme poslušnost i dvakrát denně.. Se Sorbonnem už cvičíme pouze poslušnost na „udržování“ a protože on sám si cvičení vyžaduje a dělá mu to radost.

Držím se zásady, že ve výcviku nemá smysl nikam pospíchat a snažím se vyvarovat chyb, které se později dají jen špatně (a v některých případech dokonce vůbec) odstranit.

K výcviku ridgebacka by se toho dalo napsat spousty. Člověk se učí stále a stále naráží na nové výzvy a překážky. Předpokladem k úspěšné výchově a výcviku rhodéského ridgebacka je chuť a radost ze společné práce a citlivý přístup k individualitě vlastního psa.
Rhodéský ridgeback je plemeno vysoce inteligentní, temperamentní s přirozenou touhou k nějaké aktivitě. Pokud mu ji nevymyslíme my, vymyslí si jí sám, což se projevuje utíkáním za zvěří, zbytečnou agresivitou či napadáním z přebytku energie, ničením věcí a zařízení bytu, a dalšími činnostmi, které přivádějí páníčky k šílenství.
Je jen na samotném majiteli, zda dokáže tuto touhu a temperament psa rozvinout k dobru, či přímo k vytčenému cíli či nikoliv.

Mnoho majitelů si neuvědomuje, že ridgeback nepotřebuje pouze zaměstnat tělo, ale především hlavu. Psychická aktivita utahá i natolik temperamentní zvíře, jako je náš Rebel, absolutně spolehlivě a více než hodiny naběhané v přírodě se psy nebo celodenní výlet. Už hodinový intenzivní trénink pachových prací, při kterých se musí plně soustředit a systematicky pracovat, ho unaví natolik, že zbytek dne spokojeně odpočívá ve svém pelíšku.

Bohužel cesta ke kvalitnímu výcviku, tzn. ke schopnému instruktorovi a slušnému zázemí, není snadná a spoustu nadšených nováčků může odradit. Z vlastních zkušeností musím konstatovat, že názor, který panuje na plemeno rhodéského ridgebacka, ať už ve sportovní, služební nebo dokonce i v myslivecké kynologii, kam by měl RR svým využitím patřit, je více než zoufalý.
Velmi často se díky tréninkům potkávám s lidmi, kteří se kynologii sportovní i lovecké plně věnují a tak se neustále setkávám s míněním, že ridgeback je pes „k ničemu“, neovladatelný, nepoužitelný, neschopný, nepracovitý a hloupý. Podobné stanovisko slýchávám i na samotné majitele ridgebacků :o)
Argumentace tím, že mí psi pracují a pracují slušně a že nejsme jediní, kteří mají výsledky, nefunguje. Po shlédnutí práce mých psů jsou tito lidé ochotni připustit, že v našem případě ano, ale že je to výjimka potvrzující výše řečené pravidlo ..
Je to vizitka, kterou jsme ridgebackům vytvořili my – majitelé a chovatelé RR, a můžeme si za to pouze a jenom sami. Je to názor, který lze jen velice obtížně, zda-li vůbec, změnit. Každopádně by to stálo veliké úsilí a mnoho času a práce nás všech, a já nejsem v tomto ohledu velký optimista…

Přesto, a i právě proto byla bych moc ráda, kdyby se řady cvičících ridgebacků rozšířily a společně bychom světu ukázali, že ridgeback je všestranně nadaný pes, dobře využitelný v nejrůznějších činnostech.

Na závěr všeho bych chtěla říct, že pracovat s ridgebackem lze a lze to dělat dobře. Stačí si stanovit cíl, poznat dobře svého psa, rozeznat jeho i své možnosti, naučit se s ním správně komunikovat a věřit jemu i sobě. Odměnou jsou krásné chvíle strávené ve společnosti svého milovaného psa, rozvíjení vzájemného vztahu a pokroky, kterých společně dosahujete.

Autor: Mgr. Kateřina Járová Brychtová (2009, doplněno 2014)
Web: www.sacramosso.cz