Stopování

        

Co je stopování:
O stopování se vždy hovořilo jako o „královské disciplíně“, a faktem je, že stopování má své obrovské kouzlo, kterému jsem podlehla i já.
Je sice pravdou, že samotná praxe už často tak poetická nebývá, obzvláště když se člověk brzy ráno a rozespalý brodí v blátě, či v dešti, či jiné slotě.. ale na druhou stranu vše je okamžitě zapomenuto, pokud pes i v takových podmínkách pracuje s chutí a s radostí a předvádí, co všechno je se svým nosem schopný dokázat. To je ta největší odměna za všechna ta úskalí, která ke stopování samozřejmě patří

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, stopování, či přesněji pachové práce, jsou opravdu nesmírně obtížný kynologický obor. Pachový výcvik psů je považovaný za nejtěžší odvětví kynologického výcviku vůbec. A i zkoušky či závody ve všestranném výcviku dokazují, že právě na stopách se rozhoduje o konečném pořadí, či úspěchu a neúspěchu startující dvojice.

Může se nám zdát zvláštní, že něco tak psům blízkého a přirozeného, jako je používání vlastního citlivého nosu, může být pro psa tak obtížné, ovšem problém většinou nespočívá ve psu.. Samotný problém většinou spočívá ve špatně zvoleném tréninku, v nevhodné motivaci, v používání nesprávných pomůcek, v neznalosti psovoda, aj.

Pes stopař:
Obecně platí, že stopovat se může naučit jakýkoliv pes, jakéhokoliv plemene. Samozřejmě, že někteří psi mají k této činnosti větší, jiní menší dispozice, ale opravdu každý pes se může naučit sledovat krátkou a jednoduchou stopu. Tedy pro žádného psa by po určitém tréninku při správném vedení neměl být problém vypracovat alespoň hodinovou, 500 kroků dlouhou stopu.
U starších (3 a více hodin), dlouhých a komplikovanějších stop je to již především o vlohách daného psa, způsobu tréninku a zkušenosti psovoda.

Zájem o pachové práce je dobré rozvíjet už u dvouměsíčních štěňátek jednoduchou hrou, jako je například schovávání oblíbené hračky do vysoké trávy, schovávání pamlsků, či samotného psovoda, vyhledávání ukrytých předmětů v místnosti, a podobně.
Dále je potřeba věnovat čas přípravě i zdánlivě zcela obyčejných věcí, jako je například naučit již opravdu malé štěňátko strčit hlavu do mokré, chladné, husté trávy a hledat v ní nosem, či do mokré, studené trávy zalehnout a vydržet v ní ležet. Upřímně řečeno právě ridgebacka, s jeho holým bříškem, není snadné tyto věci naučit. To vše se nám ale stokrát vyplatí při dalším tréninku stopování. Pokud psovi budou vadit tyto základní věci a bude je odmítat provádět, pak při zkouškách či závodech přicházíme o cenné body, kdy nám pes nebude chtít čichat v mokré trávě s nízkým nosem, či v ní zalehnout a označit předmět.

Ovšem jako nejdůležitější základ pozdějších pachových prací musíme především vybudovat kamarádský poměr mezi psem stopařem a námi jakožto psovodem. Tento požadavek platí pro pachové práce v mnohem větší míře, než pro jakoukoliv jinou práci se psem. Fyzickým nátlakem na stopě ničeho nedosáhneme, ba právě naopak. Pes a psovod musí při stopování vytvořit skutečně sehraný tým.
Již německý slavný kynolog Stephanitz kdysi napsal, že práce se psem stopařem vyžaduje nejtěsnější vztah člověka se psem. Velmi záleží na jejich vzájemném dobrém vztahu. Bez tohoto je dokonalá spolupráce v tomto oboru nemožná. Jen ten pes, který bezvýhradně důvěřuje svému psovodovi, může překonávat problémy, které na něho ve stopařině čekají, protože stopařina především není jen problémem fyziologickým, tedy není jen otázkou kvality čichového orgánu, nýbrž je ve stejné míře i problémem psychologickým, to znamená, že je závislý na inteligenci toho kterého psa, na jeho učenlivosti, na jeho pozornosti, koncentraci, na stavu jeho nervové soustavy a obzvláště závisí na vzájemné podpoře a důvěře mezi psem a psovodem.

Pachové dovednosti, které pes nabude tréninkem, ovšem nejsou trvalé. Pokud se rozhodneme věnovat pachovým pracem na vyšší úrovni, je nezbytné tyto dovednosti prohlubovat stálým tréninkem, protože jinak se získaná výkonnost zase rychle ztrácí. Pro pachové práce nestačí skutečnost, že určitý pes kdysi úspěšně složil speciální stopařskou zkoušku, ale tuto výkonnost je nutné neustále udržovat, či lépe řečeno, pokud možno, ještě propracovávat.

Stopování a psovod:
Jak už bylo řečeno, protože výcvik psů v pachových pracech je jeden z nejnáročnějších z celé výcvikové práce, musí k tomuto výcviku psovod také takto přistupovat. V žádném případě se psovod neobejde bez alespoň základních teoretických znalostí o tom, jak a z čeho se skládá pach, který má pes za úkol sledovat, jakým způsobem je na stopě pach uchováván, jaký vliv na pach mají klimatické podmínky, tedy jakým způsobem ovlivňuje stopu teplota vzduchu, teplota podkladu, vlhkost, tlak, vítr, déšť, slunce, mráz, aj. Dále je potřeba znát jednotlivé možné povrchy pro kladení stop (tráva, oranice, ozim, písek, asfalt, strniště, les, antuka…) a vlastnosti těchto povrchů k udržení pachů.
Zjednodušeně řečeno – chce-li psovod dosáhnout slušných a především stálých, nikoliv pouze nahodilých úspěchů ve stopařině, musí se alespoň v těchto bodech dobře seznámit s teorií stopařského výcviku. Zde především platí přísloví, že „Učitel, který dělá více chyb než jeho žák, nemůže dosáhnout úspěchů!“
Určitě bych proto alespoň ze začátku doporučila požádat o pomoc zkušeného výcvikáře, který je schopen nás uvést do základů problematiky pachových prací. Vyvarujeme se tak chyb, které se později dají jen těžko (a v některých případech vůbec) odstranit.

Stopařina je nádherná disciplína, ale také je to dřina plná odříkání. Aby byl pes připraven na cokoliv a byl schopný a ochotný pracovat v jakýchkoliv podmínkách, je potřeba trénovat v těch nejrůznějších situacích. Pes musí být zvyklý pracovat jak v prudkém dešti, mrazu, či naopak v největších vedrech, brodit se v mokré mrazivé trávě, či se bořit v podmáčené hluboké oranici… Jen při takto vedeném výcviku se může psovod spolehnout na to, že pes bude schopný podat excelentní výkon i v opravdu nepříznivých podmínkách, které samozřejmě mohou při samotné zkoušce, závodu či v praxi, nastat… Proto se ke stopařské práci nejlépe hodí člověk s velice pevným odhodláním dosáhnout požadovaného cíle, a to i přes úskalí a potíže, ať už je to nepřízeň počasí, nedostatek času, neúspěchy ve výcviku aj.

Na žádném jiném poli výcviku nehraje vytrvalost tak důležitou úlohu jako v pachových pracích. Kdo chce dosáhnout rychlých úspěchů, nemůže se věnovat stopařině. I sebenadějnější pes – stopař, aby mohl podávat spolehlivé vrcholné výkony, potřebuje mnohonásobně více času a práce než například pes v poslušnosti, či pes obranář. Dokonalý výcvik dobrého stopaře netrvá týdny, nýbrž léta. U všech pracovních psů je známo, že své nejlepší výkonnosti dosahují teprve ve stáří kolem pěti let. U stopařů přichází tato největší výkonnost ještě později. Klid, rozvaha, rutina a úzký styk s psovodem jsou na stopě rozhodující. A tyto vlastnosti přináší právě až věk, či chceme-li dokonce říci stáří. Pes i psovod se musí na stopách tzv. „vychodit“.

Samotný trénink:
Při nácviku pachových prací platí latinské přísloví “Festina lente” (pospíchej pomalu) dvojnásobně. Musíme dbát na pravidlo, že vždy začínáme od nejjednoduššího ke složitějšímu.
Na začátek je potřeba psovi vybrat velmi jednoduchý terén, bez okolních rušivých vlivů, které by jej mohli rozptylovat. Začínáme s vlastními, velmi krátkými, čerstvými a rovnými stopami, které budeme ztěžovat opravdu jen velmi pozvolna. Až poté, co pes dokonale zvládá tyto krátké jednoduché stopičky, plně se koncentruje na práci nosem a stopu sleduje s velkou přesností, teprve pak můžeme stopu ztížit jedním lomem, či prodloužit o pár minut čas stáří stopy. Obtížnost stop zvyšujeme postupně! Nenechme se strhnout nadšením našeho psa pro stopování. Vždy až se přesvědčíme, že stanovaný úkol pes plní nadšeně a bez velkých chyb, přidávejme další a náročnější úkol. Dbejme především na to, aby naše nadšení po dobře vykonané práci pes skutečně chápal jako odměnu.

Nikdy nesmíme psu přidávat dvě nové těžkosti současně. To znamená, že nesmíme dát psovi k vypracování současně delší stopu, k tomu více lomů nebo více předmětů nebo současně ostřejší úhly a podobně.
Vždy začínáme se stopami vlastními, tzn. které šlapeme psovi osobně sami. Na stopy cizí můžeme přejít až teprve v té fázi tréninku, když pes dokonale vypracování i složitější stopy vlastní.

Velmi důležité je vysledovat časové odstupy, kdy se pes na stopu opravdu těší a kdy ji vypracovává skoro z povinnosti. Pro některého psa je možné připravovat stopu i 4x v týdnu, pro jiného je ideální třeba desetidenní odpočinek. Je to samozřejmě individuální záležitost a neexistuje zde žádná šablona. Co vyhovuje jednomu psovi, nemusí naprosto vyhovovat druhému.

Stěžejní roli při stopařském tréninku hraje motivace. Motivovat musíme trvale! Každá stopa, ať už lehká, či těžká, musí být odměněna. Jen tak zajistíme, že pes bude mít o stopování opravdový zájem. Je důležité vědět, co je pro našeho psa tou pravou motivací, tedy co je pro něho tou největší odměnou. Výhodné je mít v zásobě více druhů odměn, které je dobré střídat, aby se psovi nezevšedněly.

A v podstatě nejdůležitější úkol při nácviku stop je pro psovoda dokonalá orientace v terénu a naprosto přesné zapamatování si našlapané trasy. Zde se dopouštějí psovodi a to nejen začátečníci největších chyb. Pokud si psovod nepamatuje úplně přesně, kudy při pokládání stopy šel, nikdy není schopen svého psa opravit při chybách. Pes musí z našeho chování a vedení vycítit, že známe naprosto přesně, kudy stopa vede, a vždy jsme schopni i malé nepřesnosti opravit. Jakmile pes z našeho chování vycítí, že si stopou nejsme jistí, je to nejrychlejší cesta, jak naučit psa na stopách „švindlovat“. Je velmi časté, že mnoho psovodů a to nejen začátečníků, není schopno stopu, kterou sami před chvílí našlapali, znovu přesně projít. Přitom je to nezbytnost, bez které nelze úspěšně trénovat psa stopaře.
Především u několikahodinových, komplikovaných stop s mnoha lomy a předměty je zapamatování si trasy naprostá nutnost. Je dobré si terén rozvrhnout ještě před samotným našlapáním stopy a vyhlédnout si orientační body, na které budou jednotlivé úseky stopy vedeny. Lomy, ani položené předměty, si v žádném případě ničím neznačíme, ani je nepokládáme u výrazných „záchytných“ bodů, jako je sloup elektrického vedení, výrazný trs trávy, strom, a podobně. Pes velmi rychle pochopí spojitost těchto orientačních bodů s položenou stopou a automaticky je v těchto místech očekává a vyhledává..

Po určité době našeho samostatného tréninku, kdy jsme si jistí, že nám pes v obvyklých podmínkách docela slušně stopuje, je dobré zkusit vyrazit na stopu ve společnosti dalších lidí a psů. Většinou zde dojde k velké změně v chování našeho psa. Zde se totiž obvykle významně projeví psychika psa, která má obrovský vliv na jeho výkonnost. Zcela jistě musíme počítat s drobnějšími chybami, které vzniknou z nedostatku koncentrace, tak třeba i s naprostým selháním psa na stopě. To vše jen díky odlišným tréninkovým podmínkám, přítomnosti cizích lidí, psů, jejich štěkotu, hluku a podobně, kdy pes není schopen se na stopu plně soustředit… Je to velmi obvyklá a naprosto přirozená reakce psa, se kterou ovšem spousta psovodů nepočítá. Většinou se tento problém plně projeví při účasti psa na zkouškách, či závodech a mnohdy to, pro takto psychicky netrénovaného psa, znamená úplně fiasko. Je proto dobré navykat našeho psa v tréninku na cizí prostředí, na účast jiných psovodů a psů, na delší převozy autem v tréninku, na dlouhé čekání před vypracováním samotné stopy a tímto v podstatě simulovat „stresovou“ atmosféru, která na zkouškových či závodních akcích panuje. Sami se tak naučíme vypozorovat na psovi, které situace mu před stopou vadí, či naopak vyhovují a podle toho se můžeme zachovat před samotnou zkouškou či závodem, abychom maximálně přispěli k jeho psychické pohodě.

Stopování a ridgeback:
Nácvik pachových prací je pro ridgebacka tou z nejpřirozenějších činností, které se může věnovat a díky svému kvalitnímu nosu a při dobrém vedení, může dosahovat skvělých výsledků. Ridgeback, jakožto původně především lovecké plemeno má vynikající čich. Sledovat stopy je pro každého psa doslova životně důležitá činnost a i když je pes už po mnoho generací domestikován, sledování stopy a lovecký pud je v každém jedinci silně uchován. Jde tedy o přirozenou schopnost, tj. sledování stopy, kterou lze rozvíjet, a tím například mimojiné přispět ke smysluplnému využití volného času. Stopování není nic jiného než prohlubování loveckých vloh, které by měly být loveckému plemenu a tudíž i rhodéskému ridgebacku vrozené a vlastní. I proto se v dnešní době ukazuje, že právě lovecká plemena mohou a jsou schopna konkurovat v pachových pracích služebních plemenům a také policejní složky začaly v posledních letech lovecká plemena kvůli jejich přirozenému nadání ve větší míře využívat a zařazovat mezi služební psy.

Náš trénink:
Osobně se zaměřuji na trénink sportovních stop podle Národního zkušebního řádu NZŘ a Mezinárodního řádu IPO.
Se svými psy trénujeme několikrát do týdne. Tréninky většinou rozdělujeme do jednotlivých dní podle disciplín a výcvik dávkujeme podle jejich výkonů a projevu. Pravidelné tréninky jsou důležité v případě, že si stanovíme konkrétní cíle (zkoušky, závody) a konkrétní časová období (měsíc, rok), ve kterých těchto cílů chceme dosáhnout. Přitom je ale velice důležité najít optimální poměr mezi výcviky tak, aby bylo dosahováno výsledků a zlepšování, ale zároveň abychom psa „nepřetáhli“ a nevzali mu veškerou chuť a zájem o práci. Někdy je to neobyčejně náročná věc, která sama o sobě výrazně ovlivňuje výkon psa. Důležitá je dokonalá znalost povahové individuality psa a umění číst v jeho chování, výkonech a reakcích.
Vždycky je to tak trochu psychologie.

U nás se jako optimální ukázalo trénovat s Rebelem (Shelridge Aussie Rebel) 2-3x týdně pachové práce a 1-3x týdně zařadit důkladnější trénink poslušnosti. Trénink poslušnosti je při stopování též velice důležitý, neboť praxí bylo prokázáno, že zvyšováním poslušnosti dochází ke zkvalitňování a zlepšování výsledků ve stopování.

Rebel je důkazem, že i ridgeback může být opravdu kvalitním pracovním psem. Během poměrně krátkého tréninku dokázal složit do současné doby 10 zkoušek z výkonu, včetně téměř všech vrcholových stopařských speciálek. Je jediným ridgebackem v ČR se speciálními stopařskými zkouškami FPr 3, ZPS1, FH1 a dokonce FH2. Je to skvělý úspěch nejen pro Rebela, ale především i pro prezentaci našeho plemene na této vrcholové úrovni, kde před tím ridgebacka nikdy neviděli a kde opravdu budí pozornost.

V současné době je Rebel stále v tréninku a připravuje se na složení poslední, nejtěžší mezinárodní stopařské speciálky IPO-FH, která mu jako jediná chybí do sbírky. Tato zkouška je opravdu složitá, je dvoudenní a i tím je nesmírně obtížná ke složení. Protože je Rebel stále na stopařinu velmi mladý, věřím, že má před sebou ještě otevřenou budoucnost. Pokud nám forma vydrží, rádi bychom v příštích sezonách pokusili štěstí i na kvalifikačních závodech pro MR stopařů ČR. Již pouhá účast, případně dosažení slušného bodového výsledku by byl obrovský úspěch, jak pro Rebela, tak pro samotné naše plemeno.

Autor: Mgr. Kateřina Járová Brychtová (2011)
Foto : Mgr. Kateřina Járová Brychtová

Web: www.sacramosso.cz

Článek byl použit v časopise “The European ridgeback” – Winter issue 2011.