Co je stopování: Ačkoliv se to na první pohled nezdá, stopování, či přesněji pachové práce, jsou opravdu nesmírně obtížný kynologický obor. Pachový výcvik psů je považovaný za nejtěžší odvětví kynologického výcviku vůbec. A i zkoušky či závody ve všestranném výcviku dokazují, že právě na stopách se rozhoduje o konečném pořadí, či úspěchu a neúspěchu startující dvojice. Může se nám zdát zvláštní, že něco tak psům blízkého a přirozeného, jako je používání vlastního citlivého nosu, může být pro psa tak obtížné, ovšem problém většinou nespočívá ve psu.. Samotný problém většinou spočívá ve špatně zvoleném tréninku, v nevhodné motivaci, v používání nesprávných pomůcek, v neznalosti psovoda, aj. Pes stopař: Zájem o pachové práce je dobré rozvíjet už u dvouměsíčních štěňátek jednoduchou hrou, jako je například schovávání oblíbené hračky do vysoké trávy, schovávání pamlsků, či samotného psovoda, vyhledávání ukrytých předmětů v místnosti, a podobně. Ovšem jako nejdůležitější základ pozdějších pachových prací musíme především vybudovat kamarádský poměr mezi psem stopařem a námi jakožto psovodem. Tento požadavek platí pro pachové práce v mnohem větší míře, než pro jakoukoliv jinou práci se psem. Fyzickým nátlakem na stopě ničeho nedosáhneme, ba právě naopak. Pes a psovod musí při stopování vytvořit skutečně sehraný tým. Pachové dovednosti, které pes nabude tréninkem, ovšem nejsou trvalé. Pokud se rozhodneme věnovat pachovým pracem na vyšší úrovni, je nezbytné tyto dovednosti prohlubovat stálým tréninkem, protože jinak se získaná výkonnost zase rychle ztrácí. Pro pachové práce nestačí skutečnost, že určitý pes kdysi úspěšně složil speciální stopařskou zkoušku, ale tuto výkonnost je nutné neustále udržovat, či lépe řečeno, pokud možno, ještě propracovávat. Stopování a psovod: Stopařina je nádherná disciplína, ale také je to dřina plná odříkání. Aby byl pes připraven na cokoliv a byl schopný a ochotný pracovat v jakýchkoliv podmínkách, je potřeba trénovat v těch nejrůznějších situacích. Pes musí být zvyklý pracovat jak v prudkém dešti, mrazu, či naopak v největších vedrech, brodit se v mokré mrazivé trávě, či se bořit v podmáčené hluboké oranici… Jen při takto vedeném výcviku se může psovod spolehnout na to, že pes bude schopný podat excelentní výkon i v opravdu nepříznivých podmínkách, které samozřejmě mohou při samotné zkoušce, závodu či v praxi, nastat… Proto se ke stopařské práci nejlépe hodí člověk s velice pevným odhodláním dosáhnout požadovaného cíle, a to i přes úskalí a potíže, ať už je to nepřízeň počasí, nedostatek času, neúspěchy ve výcviku aj. Na žádném jiném poli výcviku nehraje vytrvalost tak důležitou úlohu jako v pachových pracích. Kdo chce dosáhnout rychlých úspěchů, nemůže se věnovat stopařině. I sebenadějnější pes – stopař, aby mohl podávat spolehlivé vrcholné výkony, potřebuje mnohonásobně více času a práce než například pes v poslušnosti, či pes obranář. Dokonalý výcvik dobrého stopaře netrvá týdny, nýbrž léta. U všech pracovních psů je známo, že své nejlepší výkonnosti dosahují teprve ve stáří kolem pěti let. U stopařů přichází tato největší výkonnost ještě později. Klid, rozvaha, rutina a úzký styk s psovodem jsou na stopě rozhodující. A tyto vlastnosti přináší právě až věk, či chceme-li dokonce říci stáří. Pes i psovod se musí na stopách tzv. „vychodit“. Samotný trénink: Nikdy nesmíme psu přidávat dvě nové těžkosti současně. To znamená, že nesmíme dát psovi k vypracování současně delší stopu, k tomu více lomů nebo více předmětů nebo současně ostřejší úhly a podobně. Velmi důležité je vysledovat časové odstupy, kdy se pes na stopu opravdu těší a kdy ji vypracovává skoro z povinnosti. Pro některého psa je možné připravovat stopu i 4x v týdnu, pro jiného je ideální třeba desetidenní odpočinek. Je to samozřejmě individuální záležitost a neexistuje zde žádná šablona. Co vyhovuje jednomu psovi, nemusí naprosto vyhovovat druhému. Stěžejní roli při stopařském tréninku hraje motivace. Motivovat musíme trvale! Každá stopa, ať už lehká, či těžká, musí být odměněna. Jen tak zajistíme, že pes bude mít o stopování opravdový zájem. Je důležité vědět, co je pro našeho psa tou pravou motivací, tedy co je pro něho tou největší odměnou. Výhodné je mít v zásobě více druhů odměn, které je dobré střídat, aby se psovi nezevšedněly. A v podstatě nejdůležitější úkol při nácviku stop je pro psovoda dokonalá orientace v terénu a naprosto přesné zapamatování si našlapané trasy. Zde se dopouštějí psovodi a to nejen začátečníci největších chyb. Pokud si psovod nepamatuje úplně přesně, kudy při pokládání stopy šel, nikdy není schopen svého psa opravit při chybách. Pes musí z našeho chování a vedení vycítit, že známe naprosto přesně, kudy stopa vede, a vždy jsme schopni i malé nepřesnosti opravit. Jakmile pes z našeho chování vycítí, že si stopou nejsme jistí, je to nejrychlejší cesta, jak naučit psa na stopách „švindlovat“. Je velmi časté, že mnoho psovodů a to nejen začátečníků, není schopno stopu, kterou sami před chvílí našlapali, znovu přesně projít. Přitom je to nezbytnost, bez které nelze úspěšně trénovat psa stopaře. Po určité době našeho samostatného tréninku, kdy jsme si jistí, že nám pes v obvyklých podmínkách docela slušně stopuje, je dobré zkusit vyrazit na stopu ve společnosti dalších lidí a psů. Většinou zde dojde k velké změně v chování našeho psa. Zde se totiž obvykle významně projeví psychika psa, která má obrovský vliv na jeho výkonnost. Zcela jistě musíme počítat s drobnějšími chybami, které vzniknou z nedostatku koncentrace, tak třeba i s naprostým selháním psa na stopě. To vše jen díky odlišným tréninkovým podmínkám, přítomnosti cizích lidí, psů, jejich štěkotu, hluku a podobně, kdy pes není schopen se na stopu plně soustředit… Je to velmi obvyklá a naprosto přirozená reakce psa, se kterou ovšem spousta psovodů nepočítá. Většinou se tento problém plně projeví při účasti psa na zkouškách, či závodech a mnohdy to, pro takto psychicky netrénovaného psa, znamená úplně fiasko. Je proto dobré navykat našeho psa v tréninku na cizí prostředí, na účast jiných psovodů a psů, na delší převozy autem v tréninku, na dlouhé čekání před vypracováním samotné stopy a tímto v podstatě simulovat „stresovou“ atmosféru, která na zkouškových či závodních akcích panuje. Sami se tak naučíme vypozorovat na psovi, které situace mu před stopou vadí, či naopak vyhovují a podle toho se můžeme zachovat před samotnou zkouškou či závodem, abychom maximálně přispěli k jeho psychické pohodě. Stopování a ridgeback: Náš trénink: U nás se jako optimální ukázalo trénovat s Rebelem (Shelridge Aussie Rebel) 2-3x týdně pachové práce a 1-3x týdně zařadit důkladnější trénink poslušnosti. Trénink poslušnosti je při stopování též velice důležitý, neboť praxí bylo prokázáno, že zvyšováním poslušnosti dochází ke zkvalitňování a zlepšování výsledků ve stopování. Rebel je důkazem, že i ridgeback může být opravdu kvalitním pracovním psem. Během poměrně krátkého tréninku dokázal složit do současné doby 10 zkoušek z výkonu, včetně téměř všech vrcholových stopařských speciálek. Je jediným ridgebackem v ČR se speciálními stopařskými zkouškami FPr 3, ZPS1, FH1 a dokonce FH2. Je to skvělý úspěch nejen pro Rebela, ale především i pro prezentaci našeho plemene na této vrcholové úrovni, kde před tím ridgebacka nikdy neviděli a kde opravdu budí pozornost. V současné době je Rebel stále v tréninku a připravuje se na složení poslední, nejtěžší mezinárodní stopařské speciálky IPO-FH, která mu jako jediná chybí do sbírky. Tato zkouška je opravdu složitá, je dvoudenní a i tím je nesmírně obtížná ke složení. Protože je Rebel stále na stopařinu velmi mladý, věřím, že má před sebou ještě otevřenou budoucnost. Pokud nám forma vydrží, rádi bychom v příštích sezonách pokusili štěstí i na kvalifikačních závodech pro MR stopařů ČR. Již pouhá účast, případně dosažení slušného bodového výsledku by byl obrovský úspěch, jak pro Rebela, tak pro samotné naše plemeno. Autor: Mgr. Kateřina Járová Brychtová (2011) Web: www.sacramosso.cz Článek byl použit v časopise „The European ridgeback“ – Winter issue 2011.
|